Už ani nevím kdy a kde, ale obrátila se na mě jedna redaktorka s několika otázkami ohledně kroužků mládeže. Poctivě jsem jí odpověděl a pokud vás zajímá co, prosím…
Co Vás přivedlo k modelářství?
Snaha vytvořit svět podle vlastních představ. Dokázat si, že to umím, touha pochlubit se s výsledkem své práce, chuť zařadit se do skupiny stejně smýšlejících. Zkrátka nic extrovního – myslím že podobné „příčiny“ naleznete u každého druhého…
Nabízíte kroužky pro děti. Jak poznáte, že se pro modelářství dítě hodí?
Upřímně řečeno těžko. Děti přihlašují rodiče a my toho člobrdu vidíme zhusta až po nástupu do kroužku. Takže v tomto se tak trochu spoléháme na rodiče. Ale to asi platí i u více zájmových činností…
Jsou nějaká kritéria která musí dít
ě splňovat než ho přijmete?
Poslední dobou s nám hlásí mladší a mladší ročníky. A ony ty ručičky jsou ještě takové „volšové“ a očička ty rysky na pravítku jen těžko rozeznávají. Ale vážně – jde nám o základní znalosti práce s nástroji, dovednosti práce s pravítkem a tužkou, štětcem, základní matematické předpoklady (pravý úhel má 90°a ne 100°, že ano?)
Kolik dětí máte ve skupině v kroužku?
Zpravidla 4 – 6 dětí
Účastní se i děti, které to baví a něco postaví, nějakých výstav se svými výtvory?
Všechny modely, ať už domečky, výseky krajiny, vozidla apod. najdou uplatnění buď na domácím kolejišti, nebo na klubovním kolejišti. Pochlubit se rodičům a ostatním je prima a tak při výstavách v prostorách klubovny modely dětí rádi a hrdě ukazujeme. A to už nemluvím o modelářských soutěžích, které pořádá Svaz modelářů české republiky.
Potřebuje dítě do kroužku nějaké speciální pomůcky?
Snažíme se vše potřebné mít k dispozici, ať už se jedná o nářadí jako nůžky, nožíky, podložky, štětce nebo materiál jako kartón, barvičky apod. Může se stát, že kluky naočkujeme, aby si od maminky nebo sestry vypůjčili špendlík nebo sponku do vlasů ale o tom snad ani není zapotřebí mluvit…
Co dá modelářství dnešním dětem, které jsou zhýčkané technikou a pohodlím dnešní doby?
Áááá to jste udeřila hřebíček po hlavičce! Někdy si připadám jako staromilec, který říká : „no jo, ta dnešní mládež – to my, když jsme byli mladí…“ ale je fakt, že děti v kroužku zasvěceně hovoří o trendech ve vývoji mikročipů a mobilních telefonů, ale neumí od ruky načrtnou obdélník a neví bez kalkulačky kolik je polovina ze sedmnácti. Snažíme se umožnit dětem v kroužku dělat to, k čemu je doma tatínek nepustí – uříznout pilkou prkno, vyvrtat díru, zapatlat lepidlem sebe i okolí a držet je stranou od barevných katalogů firem, nabízejících hotové modely. Protože ale „pokrok nezastavíš“ mixujeme do těchto klasických dovedností i něco z oblasti počítačové, jako digitální řízení a programování kolejiště, zpracování digifotografií, tvorba a zpracování podkladů v základních grafických editorech apod.
Modelářství je jeden z koníčků, který často provází celým životem, když to dítě zaujme. Dá se nějak říci kolik z těch dětí co začnou u toho vydrží i v dospělosti?
Nejsem žádný pedagog, ale mám odpozorováno, že by to mohlo probíhat nějak takto – malý človíček se přihlásí do našeho kroužku, protože ho baví jezdit s vláčky. Pak zjistí, že to ježdění je pouze „za odměnu“, že je třeba také ty modely vyrobit, postavit a také je potřeba kolejiště pravidelně vysávat a uklízet. To už tak atraktivní není a funguje to jako první síto. Dále přichází druhé síto – dospívání. Mládenec neví, co se sebou nic ho nebaví a většinou má najednou jiné oblasti zájmů. A pak – ejhle – po vybouření se vrací zpět k modýlkům s novou vervou. Ale přesná čísla po mě nechtějte, musel bych si vymýšlet. Železniční modelářství je velice široká odbornost. Nejsou to jenom vagónky a mašinky, ale také cit pro ztvárnění přírody, krajiny a všeho, co z toho vyplývá – geomorfologie, vegetace, lidské výtvory, stavby atd. Vždyť nejprve tu byla krajina a teprve poté do ní člověk za jistým účelem zasadil železnici. Snažíme se dětem vštěpovat, že vytváříme model světa. A to je přece pěkné, ne?
Zapsal: Jirka V.