V dalších řádcích se dočtete o historii našeho modelářského klubu tak, jak se ji povedlo zdokumentovat z dostupných podkladů různých autorů. Předpokládáme, že tento článek bude dále doplňován nejen fotografiemi, ale i dalšími dokumenty, které se nám podaří ještě dohledat.
Dovolte nám, abychom Vás blíže seznámili s historií brněnského železničního modelářství. Vše tehdy začalo v tehdejších Závodech přesného strojírenství v Brně – Líšni (dnes Zetoru Brno) roku 1956 z iniciativy pana Otakara Blechy, který založil kroužek železničních modelářů z několika pracovníků závodu. Kroužek se měl čile k životu, dostal v areálu závodu svou místnost, kde se začalo s budováním kolejiště, i když zkušenosti byly zatím mizivé. O činnost kroužku mělo zájem stále více modelářů z celého Brna a brzy bylo jasné, že místnost v závodě nemůže stačit a také vstup do závodu pro zde nepracující začal být problematický. Zrodil se proto návrh na založení klubu s celoměstskou působností. Tak došlo k oné památné schůzce a ustavení “1.moravského klubu modelářů železnic v Brně “, jak zněl oficiální název.
Do vedení klubu byli zvoleni převážně členové z již existujícího kroužku a do funkce náčelníka pan Blecha. Klub tehdy sídlil na Bubeníčkově ulici v Brně – Zábrdovicích , kde se začali členové jednou týdně scházet. Vyměňovali si modelářské zkušenosti, nakupovali modely firmy Piko, jejichž prodej klub tehdy zprostředkovával ve spolupráci s prodejnou hraček na tehdejší třídě Vítězství (dnes Masarykova). Tam byl tehdy vedoucím pan Provazník (všeobecně zvaný “Onkl”), který modelářům velmi přál.
Začala se opět připravovat stavba kolejiště podle návrhu jednoho z členů – ing. Záhorského. K realizaci však nedošlo, protože klub záhy dostal přiděleny nové vlastní prostory na Úvoze ve zrušené dílně jednoho z členů klubu. Navrhované kolejiště se svými rozměry pro jiné prostorové možnosti nehodilo. V těchto podmínkách se činnost klubu rozběhla na plné obrátky.
Prvním dílem, kterým se klub předvedl na veřejnosti, byl model elektrické jednotky EM 475 ve velikosti O zhotovený členy pro VÚKV Praha. Model jezdil spolu s několika dalšími modely hlavně pražských modelářů na velkém kolejišti na 3. strojírenské výstavě v Brně v září roku 1957.
Že členové měli chuť do práce svědčí i skutečnost, že již po roce svého trvání vyhlašuje klub roku 1958 první československou soutěž železničních modelářů a pořádá s ní spojenou výstavu v Technickém muzeu. Vedle soutěžních i mimosoutěžních prací zde byly vystavovány i ukázky továrních modelů téměř všech tehdy známých evropských výrobců. Výstava měla velký úspěch. Značné pozornosti, zejména mládeže, se těšilo klubovní kolejiště v provozu. Pro jeho stavbu byl použit plánek uveřejněný v časopise Modelleisenbahner z tehdejší NDR a mělo v původní podobě rozměr 2×4 m. Postupně se však upravovalo a rozšiřovalo, měnila se i krajina, překládaly se koleje, měnily a rozšiřovaly se stanice (některé i 3x). Cennými radami a prací přispěl při výstavbě zejména pan Bořivoj Gryc, který měl již bohaté zkušenosti ze stavby svého vlastního kolejiště. Jak se kolejiště rozrůstalo, docházelo zákonitě k určité specializaci prací na něm a tudíž ke vzniku “specialistů”. Pan Gryc vyvíjel a zhotovoval různé mechanismy, především přestavníky výhybek, pan Tvarůžek zpracoval kompletní projekt nové elektroinstalace, zajišťoval zhotovení releových skříní a vedl tyto práce, ing. Bernhard se věnoval zejména výrobě ovládacích pultů, ing.Tvrdý se zaměřil na božskou činnost, tedy zpracování krajiny a vkomponování tratí do ní. To ovšem neznamenalo, že toto “rozdělení” bylo neměnné, a že všechno dělali jmenovaní sami. Jmenovat všechny jednotlivce by znamenalo jmenovat prakticky všechny členy v 40-leté historii klubu.
Rozsáhlou prací, která podstatně přispěla k modelové kvalitě kolejiště byla elektrifikace hlavního tahu, trati na Skuhrov-město a Předhradí včetně příslušných stanic. Vzhledem k tomu, že jsme se snažili zachovat charakter českých tratí, nebylo možno použít “fabrikáty” trolejových sloupů, které se k nám čas od času dovážely z bývalé NDR, ale všechny byly zhotoveny dle vzoru ČSD. Celé zařízení zhotovil s maximální přesností a věrností pan Kron. Dlužni jsme zůstali jen napínací zařízení, jež zůstává úkolem do budoucna.
Snažíme se, aby na kolejišti bylo co nejméně kupovaných továrních výrobků, aby vše co lze bylo opravdu vlastní modelářskou prací. To je koneckonců smyslem modelaření – ne pouhé sestavování “fabrikátů”. Původně jsme si vyráběli i pražcové podlože, výhybkové podlože, příchytky kolejnic a dokonce i vlastní kolejnice a to nejenom pro vlastní potřebu, ale i pro členy klubu a pro zájemce z ostatních klubů a kroužků. Pro nedostatek vhodného základního materiálu jsme však od této výroby museli upustit a novější části tratí jsou již na továrních podložích.
Budovy na kolejišti jsou až na jeden jediný domek rukodělnou prací. Většinu z nich zhotovili pánové ing.Tvrdý, Tvarůžek a ing. Londin (dnes KMŽ Olomouc), který navrhl celou městskou zástavbu: nejstarší budovou je stanice Lesná a výtopna stanice Břízky, které zhotovil roku 1958 pan Alstern. Z mladé generace se úspěšnými staviteli stávají pánové Trávník, ing.Kučera, ing.Lepieš, ing.Veselý, pan Doleček a další. Nejnověji jsou postaveny domy městské zástavby historického centra Skuhrova (1982 – 1987) od pánů ing.Londina, pana Tvarůžka a ing.Lepieše, a dále pak rozšíření města o předměstí (1995 – 2002) od ing.Veselého, Mgr. Piskače a Josefa Vondrouška.
Kolejiště je technicky jedním z nejsložitějších v republice. Není největším – to nám nedovolují prostory naší klubovny, která se nyní musí používat i jako výstavní místnost. Přesto se mezi členy začínají ozývat hlasy, že by se měly postavit další díly, ale ve stávajících prostorách není kam.
Jednou z posledních dostavěných částí kolejiště jsou město a výtopna Skuhrov (1986), která patří mezi nejlepší modely tohoto druhu u nás. Na stavbě výtopny se podílela řada členů. Podle projektu vypracovaném panem Tvarůžkem pracovali zejména pánové Doleček, ing. Kučera, ing. Bernhard, ing.Maruška, ing.Veselý a mnozí další.
Jako poslední větší akce byla provedena přestavba města, předměstí a depa Skuhrov (1995), při kterém byla dvoukolejná trať prodloužena přes město, depo bylo přesunuto místo málo používaných odstavných kolejí a celé kolejiště prodlouženo o 3 m. Doposud tato přestavba není dokončena, je zde tedy možnost zapojení dalších členů. S celým kolejištěm se pochopitelně často stěhovat na výstavy do jiných prostor nemůžeme, protože jeho rozložení, převoz a složení nejsou záležitosti tak docela jednoduché. Nelze se také ubránit tomu, aby při přemísťování nedošlo k nějakým poškozením. Časté stěhování by vedlo k tomu, že bychom většinu času strávili jen opravami. Ale i bez stěhování však není naše kolejiště stále v provozu.
Jak se říká, žádné kolejiště není nikdy hotovo a tak i na tom našem je stále co opravovat, zlepšovat, doplňovat a předělávat. Někdy závada vznikne nešetrným zacházením, jindy zapracuje neúprosný zub času. Aby poruch vzniklých neodbornou manipulací bylo co nejméně, provádíme zaškolování obsluhy jednotlivých pultů. Podle stupně zaškolení a znalostí jsou pak určeny pro jednotlivé stanice přednostové a výpravčí, kteří mají právo samostatně jezdit, starají se o údržbu své stanice a dohlížejí na ty, kteří ještě zaškoleni nebyli. Absolventi školení dostávají stylové dekrety (viz obrázek). Aby i ježdění na kolejišti mělo určitý smysl a řád a nebylo pouhým hraním, zavádíme provoz podle grafikonu vlakové dopravy. Dodržování jízdního řádu, stavění vlakových cest, jízdní doba, sestava vlakových souprav a pod. je jednou z cest, jak mladé generaci ukázat, že vše má svůj řád a disciplina je toho základem.
To co se nám daří při výstavbě kolejiště, t.j. používání továrních výrobků v co nejmenší míře, se nám zatím nedaří u lokomotivního a vozového parku. Na kolejišti nám jezdí tovární vozidla ve valné většině cizích železničních správ. Ale i tuto skutečnost bychom chtěli časem změnit.
Náš klub od počátku navazoval styky s již existujícími kluby v Praze a Plzni a dalšími rodícími se kroužky i jednotlivci. Při příležitosti soutěže a výstavy v roce 1958 jsme do Brna pozvali zástupce známých klubů a kroužků ke společné poradě, jak spolupracovat a najít eventuálně cestu k jednotné organizaci.
I když se nepodařilo dostat všechny železniční modeláře pod jednu organizační “střechu”, v tehdejším Svazarmu, byl tím položen základ k dnešní spolupráci všech železničních modelářů v republice, ať jsou organizováni ve Svazu modelářů České republiky nebo pod Domy dětí a mládeže. Zprávy o rozvíjející se činnosti čs. žel. modelářů – a věříme , že i našim přičiněním – pronikaly i do zahraničí a tak na 7. soutěži železničních modelářů bývalé NDR, která se konala roku 1960 v Berlíně, byli pozváni železniční modeláři z tehdejšího Československa.
Prvním zahraničním a později mezinárodním rozhodčím byl pan Tvarůžek. Do Berlína vezl modely pana Červeného z Prahy, z Brna modely pana Slezáka (získal 2. místo) a pana Šindlera (získal 4. místo). Byla to první reprezentace čs. železničních modelářů v zahraničí, která vedla ke spolupráci v pořádání mezinárodních výstav, nejdřív mezi svazy bývalé NDR a ČSR, později se přidaly svazy Polska a Maďarska. V mezinárodních porotách působili jako rozhodčí naši členové, zejména zkušený Bořivoj Gryc – jeden z těch, kteří stáli u zrodu tohoto klubu. Náš klub byl již v počátcích své existence (roku 1957) přijat za člena mezinárodní organizace žel. modelářů MOROP. Poprvé se zástupci naší republiky zúčastnili zasedání MOROPu v roce 1966 v Budapešti. Následně potom spolupracoval pan Tvarůžek řadu let s předsedou technické komise panem Rybarym z Paříže na návrzích některých norem NEM pro MOROP. S ing. Tvrdým pak z němčiny a francouštiny přeložili první vydání norem NEM , které byly otištěny v knize ABC železniční modelářství.
Od roku 1962 vznikla v časopisu “Železničář” příloha pro železniční modeláře. Hned do prvního ročníku přílohy přispěli naši členové šesti články a byl zde také uveřejněn článek “Brněnský klub modelářů”.
Klub se již od počátku své činnosti staral o mládež. Je to práce, která nikdy nekončí, protože každým rokem začíná znovu, s novými zájemci. Je pravdou, že mnozí z těch, kteří se přihlásí, z nějakých důvodů odpadnou. Jsou to především ti, kteří k nám přicházejí s představou, že si budou jen jezdit a “hrát” na kolejišti. Když zjistí (a to zjistí velmi brzy), že modelářství není jen “hraní“, že musí také něco udělat, něčemu se naučit, ztratí ihned zájem. Z těch, kteří vytrvali, se mnozí vypracovali ve špičkové modeláře: (např. ing. Lepieš, P. Trávník, ing.Kučera, ing.Veselý) a jeden z členů, pan Karel Kron, se stal mistrem sportu. Nelitujeme však práce ani s těmi, kteří si později našli jiného koníčka nebo odešli z jiných důvodů. Věříme, že jim modelářské začátky přinesly poznatky a zkušenosti, které mohou později uplatnit na jiném místě. Ve vedení mládeže se jako instruktoři vystřídala řada členů. Začínali ti nejstarší – pánové Gryc ,Tvarůžek, ing.Tvrdý a ing. Limberk. Za jejich vedení obsadili mladí členové četná přední umístění. Z kroužků vyrostla a dobře si vede mladší generace instruktorů, která ty starší vystřídala – jsou to zejména pánové: ing. Kučera, ing. Lepieš, ing. Veselý a pan Macháček.
Modelářská výchova neprobíhá jen v kroužcích mládeže , ale jsou v ní zahrnuty také kroužky pro dospělé (stavba trakčních vozidel). To proto, abychom odstranili dluh z minulosti, co se týče “českých” vozidel na našem kolejišti. Podnikáme také různé exkurze a zájezdy, nedávno proběhl tzv. ”volný seminář” na téma “Stavba modelů z kovových materiálů” s řadou ukázek. Je uvažováno o stavbě modelů z kovu odléváním a pod.
Elektronika, která dnes hýbe světem pronikla i do naší činnosti. Skupina tzv. ”elektroniků”pod vedením pana ing.Šafaříka prováděla před 10 lety praktické zkoušky optoelektronických čidel v signalizaci obsazení úseků a návazného řízení jízdy vlaků. Pro velkou poruchovost dnes tento systém ve velké většině nahradila mikroelektronika, hlavně zásluhou pana Schmidta a pana Palyzy. Tento systém přesně sleduje jízdu vlaku a automaticky reguluje jeho rychlost v závislosti na návěsti následujícího návěstidla, dokáže též zastavit v zastávce jen osobní vlak a má mnoho dalších předností.
Zájem o mikroelektroniku nás přiměl k tomu, že zahájíme pro zájemce kurz elektroniky se zaměřením na využití v železničním modelářství.
Předávání zkušeností, poznatků, rad, návodů a námětů se neomezuje jen v rámci klubu. Naši členové přednášejí na různých školeních, publikují v časopisech a odborné literatuře. Vstup do modelářské literatury – dá-li se to tak říci, udělali pánové Vítek a Tvarůžek svou spoluprací na II. dílu dnes již klasické knihy Luboše Kotnauera a ing. Zdeňka Maruny – Železniční modelářství. Do I.dílu přispěl fotografiemi z našeho kolejiště pan Tvrdý.
V době vznikání knih typu ABC pro jednotlivé odbornosti byl vybrán opět pan Tvarůžek, aby se stal vedoucím pracovníkem při přípravě a vydání této příručky pro železniční modeláře. Převážnou část obsahu zpracovali naši členové. Kniha ABC žel. modelářství měla velký úspěch, takže během dvou let muselo být vytištěno druhé vydání. Později napsali pánové Tvarůžek a Tvrdý další dvě knihy o krajině, doplňcích a stavbách na modelovém kolejišti. Vydávání dalších knih pro žel. modeláře v nakladatelství NADAS ustrnulo i když byly stanoveny tituly i jejich autoři. Články našich členů se občas objevily i na stránkách zahraničních modelářských časopisů jako je Modelleisebahner v tehdejší NDR nebo Eisenbahn v Rakousku. S redakcí časopis Modelleisenbahner jsme měli užší styky. Již v počátcích klubu nás navštívil tehdejší redaktor pan Zenius a uspořádal pro naše členy přednášku o železničním modelářství.
V našich řadách máme také rozhodčí , kteří jsou často členy porot na všech stupních soutěží ( ing.Veselý , ing.Lepieš).
Naše členská základna se samozřejmě mění. V posledních letech se počet členů udržuje na stavu 30 – 40. Tak jako u mládeže, tak i u dospělých přicházejí noví zájemci, jiní odcházejí z různých důvodů. Neúprosný osud donutil některé z našich řad, aby nás opustili tím posledním vlakem, který se nikdy nevrací.
Z těch, kteří zakládali náš klub, s námi již není dlouholetý pokladník, později předseda ing. Pardon, obětavý správce klubovny Josef Talacko, odešel Jaroslav Vacek – všestranný modelář, který začínal ještě v kroužku v Líšni. Roku 1987 nás navždy opustil pan Ivo Tvarůžek, který byl jednou z ústředních postav našeho klubu. Na závěr roku 1996 nebudeme též zapomínat nejlépe, protože dne 29. prosince nás opustil, právě tím posledním vlakem, který se již nikdy nevrací, pan Bořivoj Gryc, který se tomuto klubu usilovně věnoval od jeho samotného počátku, až do konce svého života. Na všechny vzpomínáme s úctou k jejich vykonané práci, jako na dobré modeláře a výborné kamarády.
Přestože ústředním motivem naší kolektivní činnosti v klubu bylo a je kolejiště, řada členů se věnovala zhotovování modelů vozidel nebo železničních staveb, se kterými se úspěšně zúčastňují soutěží a získávají výkonnostní třídy. V některých letech jsme byli úspěšní, někdy byla účast v soutěžích slabší. Za dobu trvání klubu jsme pořádali soutěže od nejnižších až po vrcholné, naposledy to bylo Mistrovství České republiky na jaře letošního roku. Ocenění naší práce a důvěra v naše schopnosti vyústily v pověření pořádání čtyř Mistrovství České republiky a dvou mezinárodních soutěží MOROP. Po Mistrovství České republiky a mezinárodních soutěžích následovaly výstavy v brněnském Technickém muzeu. O té první v roce 1958 již byla řeč. Další následovali v roce 1963. Ke 3. výstavě jsme se dostali až v roce 1978. Důvodem dlouhé přestávky byl provozní řád muzea, který v té době vyžadoval, aby vystavovatelé zaplatili výstavní plochu, aniž by se jakkoliv podíleli na zisku ze vstupného. Nebylo v našich silách abychom tuto bariéru zdolali.
Všechny výstavy měly obrovský úspěch. Patří mezi nejnavštěvovanější zejména výstava roku 1982, uskutečněná při příležitosti Mistrovství republiky a 29. mezinárodní soutěže MOROP. Tato výstava předčila počtem návštěvníků všechna dosud dosažená maxima. Námi pořádané výstavy jsou bezesporu velkou propagací železničního modelářství v Brně. Laťku technické i výtvarné úrovně jsme si již v počátcích položili hodně vysoko a daří se nám ji nejen udržet, ale od výstavy k výstavě i zvyšovat. Potvrdili to nejen domácí návštěvníci, ale i pracovníci zahraničních modelářských svazů, kteří působili v mezinárodní porotě, tak i zahraniční návštěvníci (nejvzdálenějším hostem byl prof. Akhiro Nara z Japonska). Poslední výstavou v Technickém muzeu byla výstava roku 1989, pořádaná po Mistrovství republiky a mezinárodní soutěži při příležitosti oslav 150. výročí příjezdu prvního vlaku do Brna.
Po této bezmála úspěšné výstavě se klub prezentoval až v září roku 1990 v Hrušovanech nad Jevišovkou (zde bylo vystavováno pouze depo Skuhrov). Nedlouho na to (v červenci 1992) jsme byli nuceni opustit naši starou dobrou klubovnu na Úvoze. Dočasné útočiště jsme našli na dnešní Kounicově ulici v budově ředitelství Českých drah. Jenže do místnosti, kterou jsme dostali přidělenou, se celé naše kolejiště nevešlo, a tak jsme byli nuceni přizpůsobit kolejiště rozměrům místnosti. Kolejiště bylo tehdy menší až o necelou polovinu (chyběla městská zástavba Skuhrov, stanice Břízky i s přilehlým okolím). V těchto, pro nás malých prostorách, jsme i přes to zorganizovali další výstavy: a to hned v prosinci 1992, v červnu 1993 u příležitosti 750 let města Brna a konečně v prosinci mezi vánočními svátky roku 1993. Měsíc po té jsme byli nuceni kolejiště vystěhovat z důvodů výpovědi nájemní smlouvy ze strany Českých drah. Za přispění tisku (zvláště novin Rovnost) se nám povedlo sehnat sklepní prostory v základní škole, ovšem již ne zdarma, ale za pro nás poměrně vysoký nájem. Z toho důvodu jsme museli kolejiště složit během dvou měsíců opět do původní podoby (některé díly byly uskladněny až v Olomouci!).
Po složení kolejiště jsme uspořádali 3 týdenní výstavu v březnu 1993 a další týdenní výstavy v dubnu, květnu a červnovou 14-ti denní. Provozování kolejiště na těchto krátkých výstavách nebylo efektivní, tak jsme pořádali dále výstavy vždy jen v předvánočním období v délce 4 týdnů a to každoročně.
V roce 1993 se nám povedlo získat příspěvek na nájem a práci s mládeží od brněnské radnice, takže jsme již byli schopni nájem uhradit a též znovu obnovit činnost kroužků dětí a mládeže. Prvními vedoucími v nových podmínkách se stali pánové ing. Vlastimil Lepieš, ing. Ivo Kučera, Oldřich Macháček a další. Celkem prošlo kroužky dětí a mládeže v novém působišti na Bratislavské ulici kolem 90 dětí a mládežníků, ale bohužel velmi málo setrvalo v další klubové modelářské činnosti. Zároveň se nám podařilo během několika let provést částečně přestavbu kolejiště, při které se kolejiště rozrostlo na 35,8 m2 a byly přestavěny prostorově nevyhovující části nejvíce za přispění výše jmenovaných vedoucích kroužků, jardy Dolečka, Honzy Ryvoly a dalších členů. Částečně bylo zmodernizováno řízení jízdy vlaků a zabezpečení, kdy se přecházelo od klasických relátek na elektroniku s integrovanými obvody, na čemž mají největší zásluhu pánové Tomáš Palyza, Libor Schmidt a Jarda Doleček, později (od roku 2002) jsme vyzkoušeli již část kolejiště řídit počítačem přes systém MTB-BUS ing. Víta Báni (KŽM Praha 3) a Petra Trávníka, který jej prakticky odzkoušel na našem kolejišti a pokračoval ve vývoji jak hardware tak řídícího software. V roce 2002 se nám povedlo v praxi zprovoznit na kolejišti i první pohyblivá vozidla na silnicích (tzv. Faller car system) a to i s řízením přes počítač. Zároveň jsme se účastnili modelářských soutěží, modelářských školení, pravidelně jsme organizovali modelářské soutěže od krajských přeborů až po mistrovství republiky, kde jsme získávali různá ocenění včetně nejvyšších (nejúspěšnější byl ing. Vlastimil Lepieš). Stejně tak jsme aktivně organizovali i modelářská školení nejen pro členy klubu, ale i pro ostatní kluby a i pro neorganizovanou veřejnost, zvládli jsme různé modelářské technologie, jako je leptání kovů, lití odlitků do pružných forem, lití kovů na ztracený model, stříkání modelů, což nám dalo možnost stavět modely nejvyšší kvality a toto jsme si nenechávali pro sebe a o tyto znalosti jsme se dělili s ostatními na velmi úspěšných modelářských školeních. Také jsme během 3 měsíců postavili modulové kolejiště H0 o rozloze 13,6 m2 včetně počítačového řídícího systému pro automatický provoz pro výstavu na zámku v Nesovicích, kde jsme jej provozovali po 2 roky, na čemž měli největší podíl pánové Petr Trávník, Zdeněk Krejčí, Jiří Eger, Vlastimil Lepieš a Ivo Kučera. Zároveň se rozběhla stavba modulů kolejiště TT, jelikož většina nových členů modelařila v tomto měřítku. Členská základna se postupně ustálila na cca 40 členech, z čehož bylo vždy kolem 20 dětí a mládeže. V těchto prostorách probíhala činnost po dalších 10 let až do roku 2004, kdy jsme opět byli donuceni vlivem uzavření školy a tím zrušením nájemní smlouvy ze strany ÚMČ Brno střed se vystěhovat.
Naštěstí se nám povedlo sehnat vhodné prostory v bývalé textilní továrně Mosilana, patřící společnosti LANAREST a.s., později Alfa Properties, a díky pochopení vedení těchto společností a spojením naší činnosti v oblasti kroužků dětí mládeže s DDM Junior díky pomoci ředitele ing. Karla Kincla a za pomoci Jihomoravského kraje i Magistrátu města Brna se mohla činnost opět naplno rozběhnout. Těžiště naší činnosti se přesunulo na kroužky dětí a mládeže, jejichž nabídku jsme rozšířili až na 4 různé kroužky. Nejlépe fungujícím kroužkem je stavba modulového kolejiště TT pod vedením ing. Jirky Veselého, hodně zájemců z řad dětí je i o stavbu klubovního kolejiště. Členská základna se stále pohybuje kolem 40 členů, dětí a mládeže je kolem 20, ale bohužel se stále nedaří udržet nadějné mladé modeláře, kteří prošli kroužky v počtu, jak bychom si představovali, ale situace se mírně zlepšuje.
Po nezbytných opravách místností a přestěhování kolejiště bylo rozhodnuto jej celkově rekonstruovat, jelikož nejstarší část z roku 1958 již byla neustálými stěhováními velmi poškozena a oprava by byla náročnější než stavba nových dílů moderními technologiemi. Po zpracování projektu přestavby (Petr Trávník, Ivo Kučera s konzultacemi ostatních členů) a rozšíření velkého klubového modelového kolejiště již byla odstraněny místa s nejostřejšími oblouky, na nové části již bylo použito nové modelovější kolejivo, většina dílů je řešena stavebnicově a je vyjímatelná na způsob modulů. Na rozdíl od jiných kolejišť je našim cílem postavit funkční model kolejiště, který bude jako trojrozměrný historický dokument znázorňovat provoz železnice, ale i celé infrastruktury okolo ve stavu z let 1965 až 1980, kdy byl provoz na železnici nejpestřejší. Proto se snažíme, aby všechny stavby, stanice a zařízení odpovídaly konkrétním předlohám ve skutečnosti v tomto období, což představuje nejen dovednost umět stavět modely, ale musíme mít i hlubší znalosti historie od počátku vývoje železnic až po současnost, hledat výkresy dnes již neexistujících staveb či vozidel v archívech, od pamětníků či sběratelů nebo podklady získávat přímo v terénu přímým oměřením a nakreslením.
Letos byla dokončena hrubá stavba tratí i krajiny se základním zazeleněním, na čemž mají největší podíl pánové Jiří Eger (vše ze dřeva), Petr Trávník (krajina, vývoj softwaru i komponentů elektroniky), Jaroslav Doleček (elektroinstalace, digitalizace vozidel, údržba), Karel Pavlíček (elektroinstalace, elektronické komponenty), Ing. Ivo Kučera (rozpracování návrhu, technické stavby, mechanismy, koleje apod.), Ing. Jiří Veselý (stavba budov) a v poslední době v oblasti řídícího software Michal Petrilák. Zároveň s fyzickou přestavbou kolejiště se postupně mění i řídící systém kolejiště na plně digitální s možností ručního, poloautomatického i plně automatického řízení se zabezpečením podle skutečné železnice. Bohužel se zatím nepodařilo ještě dotáhnout řídící sytém do finální podoby a řádně odzkoušet.
Na výstavě v listopadu 2006 bylo k vidění velké klubovní kolejiště H0 se stanicemi Skuhrov, Skály (podle Komořan u Vyškova), Lesná (Rakšice ve stavu 1951 až 1975), Břízky a skrytou stanicí Hrad v provozu s možností individuálního řízení vlaků, pak menší modulové kolejiště H0 se stanicemi Ivančice (stav 1918-1975) a Náměšť na Hané (1908-1999) s automatickým provozem a modulovým kolejištěm TT s námětem dnes již opuštěné trati Čejč – Ždánice.
Ovšem i tak naše příjmy z výstav, sponzorských darů, dotací magistrátu a členských příspěvků jen tak tak pokrývají náklady, i když všichni členové klubu tuto činnost, včetně služeb na výstavě, vykonávají ve svém volném čase a bez nároku na jakoukoliv odměnu!
Na závěr nám dovolte , abychom poděkovali všem bývalým i součastným členům, kteří se aktivně podíleli nejen na stavbě a údržbě tohoto modelu, ale i na běžné práci v klubovně, v kroužcích mládeže a mnoha dalších nutných činnostech, bez nichž by život tohoto modelářského klubu byl nemyslitelný.
Dále děkujeme všem sponzorům, kteří se přičinili, aby tento modelářský klub mohl dále fungovat i v nových ekonomických podmínkách.
Rada klubu